:-)
8.3
Left Right

E-mail

V dubnu 2013 odhadla analytická firma Radicati Group, že na světě je zhruba 3,9 miliardy e-mailových účtů. Podle stejného zdroje jen v oblasti firemní komunikace uživatelé denně přijmou a odešlou více než 100 miliard e-mailů. I téměř po dvaceti letech od spuštění první veřejné freemailové (neboli bezplatné) služby tak e-mail stále dominuje psané elektronické komunikaci. Kolik toho ale o něm ve skutečnosti víme?
E-mail (zkrácená verze sousloví electronic mail – elektronická pošta) označuje metodu distribuce zpráv s využitím elektronických komunikačních nástrojů. Bez zajímavosti není, že tento typ komunikace je starší než samotný Internet. První elektronická zpráva byla poslána v roce 1965 (tehdy ale šlo o distribuci zpráv mezi různými uživateli jednoho počítače. Zasíťované počítače si začaly vyměňovat poštu až v roce 1972). Masového rozšíření se ale e-mail dočkal až v roce 1996, kdy odstartovala služba Hotmail.com.

E-mailové protokoly
Technicky vzato je e-mail jednou ze služeb provozovaných v rámci internetové infrastruktury. Výměnu informací prostřednictvím elektronické pošty umožňuje protokol SMTP (Simple Mail Transfer Protocol).
To je ovšem protokol určený pro samotnou výměnu zpráv mezi počítači připojenými k Internetu. V souvislosti s e-mailem existují i další protokoly, které umožňují stahování zpráv do tzv. poštovního klienta, programu nainstalovaném na počítači uživatele. Jedná se o protokoly POP a IMAP.
Rozdíl mezi nimi je především v tom, že IMAP umožňuje prostřednictvím klienta pracovat se zprávami přímo na serveru, nabízí pokročilé možnosti vzdálené správy (včetně práce se složkami) a práci v režimech off-line i on-line.
Zejména v prostředí velkých společností se někdy používají také protokoly jako např. Lotus Notes nebo Microsoft Exchange Server. Ty kromě stahování pošty umožňují také pokročilou správu a sdílení kalendářů, úkolů či kontaktů.

E-mailová adresa
Stejně jako je tomu u klasické “papírové” pošty i v případě e-mailu je základem úspěchu unikátní identifikátor adresáta. K tomu slouží e-mailová adresa, která se skládá ze tří klíčových prvků: místní část adresy, znak @ a internetová doména patřící danému poštovnímu serveru.
Tedy vypadá třeba takto: jan.novak@postovniserver.cz. Místní část adresy v naprosté většině tvoří uživatelské jméno, znak @ pak má pouze oddělovací funkci, aby poštovní server dokázal identifikovat individuálního uživatele, kterému je e-mail adresován.

Uživatelské jméno a heslo
E-mailová korespondence zpravidla obsahuje informace soukromé povahy a není pro uživatele žádoucí, aby se dostaly do cizích rukou. Přístup ke zprávám na poštovním serveru je proto možný až po přihlášení uživatele pomocí uživatelského jména a hesla. (Útočníci se k cizím mailům ale mohou poměrně jednoduše dostat i tím, že je zachytí během jejich putování mezi počítači. E-maily s extrémně citlivým obsahem se doporučuje šifrovat).
Přihlašovací údaje si určuje sám uživatel, ale ne vždy. Například v zaměstnání je přiděluje zaměstnavatel, aby e-mailové adresy zaměstnanců měly jednotný tvar. Heslo by mělo být tzv. silné (kombinace malých a velkých písmen, čísel a nealfanumerických znaků) a nemělo by mít nějaký konkrétní význam, zvláště ne odhadnutelný z běžně dostupných informací o uživateli (např. jméno partnera, datum narození, oblíbený sport atd.).

Co tvoří obsah e-mailu?
E-mail jako komunikační prostředek dominuje především ve firemním prostředí. Není výjimkou, že uživatel dostane během jediného dne i několik desítek mailů. Ne všechny jsou ale pro jeho práci podstatné.
O relevanci obsahu zprávy do značné míry vypovídá již tzv. hlavička mailu, kterou (obvykle) tvoří minimálně 4 pole: odesílatel zprávy, příjemce zprávy, předmět zprávy (stručný popis obsahu e-mailu), datum odeslání. Další běžné součásti hlavičky jsou kopie (zkratka cc: carbon – výraz pro průklepový papír – copy) pro určení dalších adresátů, jimž není zpráva primárně určena, a skrytá kopie (zkratka bc: blind copy) pro určení dalších adresátů, kteří příjemci zprávy zůstanou skryti.

Kromě hlavičky e-mail tvoří ještě tzv. tělo, které obsahuje plné znění zprávy. Právě s ohledem na každodenní záplavu e-mailů existují určité zvyklosti pro tvorbu zpráv, které usnadňují a zrychlují práci s e-maily. Obecně se doporučuje formulovat zprávy věcně a stručně, vhodným způsobem zvýrazňovat a strukturovat informace, s rozmyslem používat odkazy na externí internetové stránky a obezřetně pracovat s kopií a skrytou kopií (vždy se rozmyslet, pro koho je zpráva opravdu důležitá).

Otravný spam
Masová obliba e-mailu stojí také za vznikem fenoménu tzv. nevyžádaných zpráv. Nejčastěji se s nimi setkáváme ve formě spamu – nevyžádaných reklamních zpráv. Naprostá většina e-mailových služeb a softwarových klientů dnes ale používá spamový filtr, díky kterému je nevyžádané pošta automaticky přesunuta do speciální složky mimo doručenou poštu
Filtry ale nefungují stoprocentně a občas je potřeba jim pomoci manuálním označením spamové zásilky, kterou najdete v doručené poště. Stejně tak není od věci čas od času zkontrolovat složku pro odkládání spamu, zda v ní omylem nekončil nezávadný e-mail.

Zdroje:
wikipedia.org - E-mail
wikipedia.org - Post Office Protocol - en
wikipedia.org - E-mailová adresal
wikipedia.org - Spam
tech.ihned.cz - Rady pro správné psaní mailů
nethistory.info - History of email - en

Nahoru